Richard Beneš, stručný životopis fotografa.

*28.července 1951 v Praze, jako jediný syn Johanny a Františka Benešových.

Svým rodičům, (kterým jsem velmi vděčen a jistě i dost dlužen, leč některé dluhy již bohužel nelze splatit) jsem se narodil v docela zajímavém pražském domě, v paláci „Adria“ na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy.

Dost podstatné bylo i to, že jsem zde prožil téměř celé mládí. To mělo svůj význam nejen proto, že zde procovalo několik věhlasných fotografů ve svých atelierech a laboratořích (Alexandr Paul a synové, František Illek, Fred Kramer, Lumír Rott a další), ale hlavně můj otec, velmi nadšený fotograf-amatér, měl v tomto domě vlastní fotokomoru. Máma se o mne velmi pečlivě starala a tvrdě pracovala, aby mi mohla zabezpečit lepší život a vzdělání.

Táta ještě stačil zaznamenat a korigovat mé první snažení-se s jeho fotoaparáty. Dokonce viděl i moje fotografie otištěné v časopise „Československá fotografie“ a dalších. Bohužel na začátku roku 1972 podlehl těžké srdeční chorobě. Je škoda, že jsem byl ještě mladý a nestačil jsem se ho na spoustu věcí zeptat.

V té době jsem již měl po maturitě a pracoval jsem mj. i jako operátor „samočinného“ počítače ve výpočetním středisku. Toto zaměstnání, v jeho obměnách (jak šel čas) mne doprovází doposud, jen ty počítače jsou o dost menší a poněkud výkonnější.

Potkal jsem se v tom čase a později (nejen v práci) s řadou nádherných lidí, kteří mne tak či onak ovlivnili a mám to štěstí, že s některými se mohu vídat doposud. Vděčen však jsem všem lidem, které jsem míjel, šel vedle nich, i těm se kterými jsem nesouhlasil, nebo je snad i nepochopil.

V roce 1980 se nám narodila dcera Olga. Na tomto místě musím poděkovat své manželce Jaroslavě, za podporu mé celoživotní zálibě.

Jak šel čas, náhle nám už doma jeden fotoaparát nestačil a stalo se, že jsem v průběhu devadesátých let začal fotit zase o trochu víc. Obnovil jsem a dovybavil vlastní černobílou laboratoř.

K legendárním fotoaparátům PENTAX, přibyl i střední formát Zenza Bronica 6×7 a sním další splněný sen. Fotografování není ale jen technika, je to o vidění světa a zkušenostech. Byl jsem členem „Svazu českých fotografů“, fotoklubu „Nekázanka“, působím v „KPP Velký Osek“, potkal jsem tam, i jinde řadu vynikajících fotografů (mj. Jiřího Česáka, Josefa Sekala, Jiřího Šimánka a Ivana Korečka), posledně jmenovaný mi velmi pomohl radami k mé první velké výstavě v lednu 2002 a nikdy mu to nezapomenu.

Opět jsem se začal častěji vídat s kamarádem „z vojny“ Karlem Soukupem, postupně jsme si společně zařídili pronájem profesionálního atelieru ve spolupráci s Alexandrem Janovským, začali jsme naplňovat další sny, zvládat zábleskové zařízení a pronikli i do tajů digitální techniky. Společně jsme fotografovali mj. Krušné hory a vinice jižní moravy. Jak jinak, vše hlavně s technikou od stejné značky, i když už bez magického slůvka Asahi, zato s vytrvalou podporou Tondy Koubka.

Rád říkám, že se domnívám, že lidé bez ambicí jsou šťastní, sám však (mimo jiné) sen (snad ambici) mám. Byl bych rád, kdyby si pár (anebo i víc) úplně neznámých lidí pověsilo některé z mých fotografií na zeď svých bytů, chalupy, pracoviště či hospody, jen proto, že se jim líbí.

Proto, abych toho dosáhl v co největší míře, se budu muset s pomocí Boží ještě hodně učit.